Ahoj!
Ahoj lidi! Jsem ráda, že jste se tu zastavili. Budu ráda, když si tu něco prohlédnete, případně zhodnotíte a napíšete komentář. Mám zde zveřejněných pár povídek, tak doufám, že si je někdo čte... :o) A hlavně doufám, že se vám tu líbí...! Vaše LadyAlisell
Kletby, které se nepromíjejí
8. duben 2010 | 12.34 |
Tuto povídku jsem psala asi před měsícem na Informatiku - byl to povinný a poměrně nesmyslný úkol, a tak jsem se rozhodla, že když už musíme něco psát, tak ať si to naše informatikářka užije :c)
Prosím o komentáře a hodnocení. Díky :c)
Postavy: Draco M., Lucius M., Narcisa M., Belatrix L.
Žánr: temné, drama
Přístupnost: 12+
Varování: smrt
Kletby, které se nepromíjejí
Malfoyovi by mohli jít příkladem všem kouzelnickým rodinám, neboť doma nenosili nic jiného než černé hábity a vždy se perfektně chovali. Tak se to alespoň zdálo celému jejich širokému okolí, ale jen nejbližší známí znali pravdu. Pravdu, že u Malfoyových doma sice vždycky vládl klid, ale většinou to bylo zapříčiněno pánem domu, Luciusem Malfoyem, který preferoval tvrdou výchovu. Naštěstí si vybral za manželku velmi křehkou bytost, Narcisu. Ona byla totiž jediná, kdo zvládl rozhněvaného Luciuse uklidnit a navíc se postarala, aby jejich syn Draco zvládl otcovu tvrdou výchovu, a aby se naučil nadřazenému chování, jež bude po celý život potřebovat.
Kdosi stál u okna. Byl vyšší postavy a na hlavě měl ulízané blonďaté vlasy. V pravé ruce držel hlohovou hůlku a maloval do prázdna zvláštní klikyháky, po kterých ve vzduchu zůstávaly ohnivě oranžové čáry. Čerstvě plnoletý Draco dnes konečně mohl doma kouzlit a užíval si to plnými doušky. Dnes byl konečně zase jednou šťastný, i když hned ráno mu jeho otec nařídil procvičovat Zakázané kletby. Draco sice nevěděl, k čemu je zrovna teď bude potřebovat, ale nikdy by si nedovolil otce neposlechnout. Otevřel tedy svůj poznámkový blok a hledal kapitolu Kletby, které se nepromíjejí, které jim ve čtvrtém ročníku ukazoval profesor Moody.
Po hodinách vyčerpávajícího cvičení Zakázaných kleteb konečně někdo zaklepal na dveře. Osoba bez váhání vstoupila. Byla to žena. Měla černé havraní vlasy, vystouplé lícní kosti a velké oči. Přesto byla velice hezká. Draco se na ní podíval jen koutkem oka a pak zase pokračoval ve cvičení. Na Belatrix, svou tetu, teď opravdu neměl náladu. Žena dlouho stála vedle něj, ale nakonec už nemohla to jeho snažení vydržet a promluvila.
,,Draco?" oslovila ho panovačným tónem.
,,Co je?"
,,Jsem si jistá, že jsme ti říkali, že pokud chceš, aby tvá Zakázaná kletba měla účinek, musíš ji myslet vážně! Podej mi toho motýla... Tak a teď se dívej, jak se to dělá!" zasmála se čarodějka a namířila hůlkou na motýla ležícího na stole. ,,Crucio!" Motýl začal máchat křídly, ale nechtěl vzlétnout. Snažil se jen vzdorovat bolesti, která náhle prostoupila celé jeho tělo. Draco nesnášel ten pohled, ale před Belatrix se neodvážil zavřít oči. Ona si to totiž očividně užívala.
Po chvíli Belatrix kouzlo odvolala, ale ještě nehodlala odejít. Rozhodla se, že udělá Dracovi přednášku a za chvilku už na motýla seslala kletbu Imperius, po které musel dělat všechno, co mu přikázala. Draco se nejvíc bál právě té třetí a také poslední kletby. Byla to kletba smrtící. Avada kedavra byla ta slova, po kterých z hůlky vytryskne zelené světlo a dotyčný, na kterého je kletba seslána, se skácí k zemi. A už nikdy nevstane.
Právě v tu chvíli si Draco vzpomněl na vraždu na Astronomické věži, která se stala v červnu na konci šestého ročníku...
Přesně si dokázal vybavit, co tenkrát Brumbál řekl. ,,Přidej se na správnou stranu, Draco, a můžeme tě schovat spolehlivěji, než si vůbec dokážeš představit. A co víc, můžu ještě dnes vyslat členy Řádu za tvou matkou, aby ji také ukryli. Tvůj otec je momentálně v bezpečí Azkabanu...až přijde čas, dokážeme ochránit i jeho...přidej se na správnou stranu, Draco...nejsi přece vrah..." Ne, Draco nebyl vrah. Prozatím.
,,Draco, poslouchal jsi mě vůbec?"
,,Hmmm...jistě."
,,Koukej pořádně cvičit. Tyhle kletby musíš mít v malíčku!"
Když konečně zase odešla, ponořil se Draco opět do vzpomínání. Tentokrát si však vybavil svou jedinou útěchu, svého jediného přítele. Byl jím jeho kmotr Severus Snape. Jenomže jejich vztah byl posledních pár měsíců víc než jen kamarádský. Draco si jen letmo vybavoval Severusovy doteky a jeho vůni. Bylo to už velmi dlouho, co se viděli naposledy...
K večeru konečně sešel Draco do přízemí. Chystal se sednout si na gauč a číst si knihu, ale jeho otec ho vyrušil.
,,Draco?"
,,Ano?"
,,Jelikož už jsi plnoletý, dnes s námi půjdeš na výpravu."
,,Jako k mudlům?" zalapal Draco po dechu. Otec jej ještě nikdy nevzal s sebou a on o to rozhodně nestál. Nechtěl vraždit a zvlášť ne nevinné obyvatelstvo lidského světa. Hnusilo se mu to.
,,Ano, přesně tak. Dnes si poprvé vyzkoušíš ten úžasný pocit, který má člověk, když vyčistí svět od dalšího nepotřebného mudly. Co na to říkáš?"
,,Já nepůjdu, otče. Nestojím o zabíjení."
,,Co jsi to řekl? Ty nechceš jít? Ty nechceš zabíjet, mučit? Ty s nimi soucítíš?"
,,Ne, otče, nesoucítím s nimi, ale nechci je zabíjet.
Lucius chvilku stál bez pohnutí a potom se mu na tváři rozlil úsměv. ,,Tys to ale nepochopil, Draco. To nebyla nabídka, to byl rozkaz. Jsi Malfoy a Malfoyové rozkazy od výše postavených poslouchají."
,,Tak ho nech, když nechce jít, Luciusi." Pohlédla Narcisa na svého manžela.
,,Ne, Narciso, musí se naučit, jak to tam venku chodí. Že bohatí mají moc a chudí nic, a že věrní přátelé Pána zla se mají ze všech kouzelníků nejlépe."
,,Lucius má pravdu, jen ať jde Draco taky!" Přidala se Belatrix.
Draco tedy musel jít a ještě před odchodem vrhl na svou matku Narcisu zoufalý pohled. Ta mu ho stejně zoufale oplatila.
Narcisa se zrovna vracela z koupelny, když se rozletěly dveře. Vstoupil Lucius, za ním Belatrix a poslední Draco. Ten byl ve tváři úplně bledý, světlé vlasy měl zaprášené a černý hábit taky. Sedl si na gauč a zavřel oči. V duchu to však pořád slyšel a v koutku duše věděl, že už se toho nikdy nezbaví. Byl úplně zničený. Měl pocit, jako by se jeho duše rozpadla na dva kusy, jako kdyby mu puklo srdce. Ale zároveň se cítil tak divně prázdný. Možná to bylo proto, že už několikrát tuto alternativu zvažoval, nikdy však ne doopravdy. Ale teď věděl, že má odvahu to udělat. To bylo to jediné, co mu dokázalo vrátit sílu do nohou a přinutilo ho to pomalým krokem vyjít schody do koupelny v prvním patře.
V koupelně se zamkl a postavil se proti velkému zdobenému zrcadlu. Miloval ho. Jako malý sem často chodil a prostál před ním celé hodiny a obdivoval krásu svého obličeje. Teď ten samý obličej nenáviděl a nenáviděl i jeho starší kopii, obličej svého otce.
V myšlenkách opět zabloudil k Severusovi. Po dnešku už pravděpodobně nikdy neucítí jeho ruce zaklesnuté ve svých, už nikdy neuvidí jeho černé oči...
Další myšlenka patřila Belatrix. Po té se mu opravdu stýskat nebude. Snažil se oddalovat tu poslední bolestnou myšlenku. Ta přesto musela přijít a na Dracův vkus to bylo až příliš brzy. Prudce zavřel oči a na poslední chvíli si vybavil obličej své matky. Tu jedinou měl z celé rodiny rád, pokud se tomu tak dalo říkat. Ta jediná se mu nehnusila. Ale nad tím ostatním už nechtěl přemýšlet a honem ty myšlenky zahnal, protože v dálce už zase slyšel ten křik té mudlovské ženy. Ta žena za nic nemohla, prostě tam jen byla a neutekla, když chránila zraněného manžela. Jejich vzdor byl zbytečný...Draco poprvé pocítil, jaké to je ukončit něčí život a byl si jistý, že už to nikdy nechce zažít.
Z hábitu vytáhl hůlku, naposledy ji potěžkal v ruce a otevřel oči. Teď se mu ruce netřásly, ne, už věděl, jak na to. Už věděl, na co musí myslet. Pomalu namířil hůlku na odraz v zrcadle a opět zavřel oči. Nechtěl vidět, jak zhasne jejich žár. A pak, dnes už podruhé, jasně a zřetelně pronesl: ,,Avada kedavra!"
Komentáře
| RE: Kletby, které se nepromíjejí | wouaf | 08. 04. 2010 - 20:21 |
| RE: Kletby, které se nepromíjejí | ladyalisell | 09. 04. 2010 - 22:47 |