Hlas lásky o útěku II.

Hlas lásky o útěku - část 2.

Saleu probudilo časné cvrlikání ptáků. Pomalu se protáhla a podívala se na protější břeh, na kterém už dohoříval oheň, a to, co zůstalo, byly jen zčernalé větve a popel z listů. Byl to hrozný pohled. Nikde nebylo ani živáčka, nic se nehýbalo a všechno, co kdysi bylo živé, bylo ztraceno.

V kabele našla ještě kousek chleba, který jí zbyl, a tak se nasnídala. Věděla ale, že se nesmí moc zdržovat. Rozhodnutí bylo jasné. V cestě bude pokračovat směrem na západ, aby se vyhnula bažinám, ale aby mohla jet po okraji Dingwinského lesa. Rychle dosnídala a osedlala Andelaie. Pospíchala, protože chtěla být co nejdál od zcela neuhašeného ohně.

Když dorazila k okraji Dingwinského lesa, tak si na chvíli odpočinula a z malé kabely vyndala starou mapu okolního kraje. Do městečka Fornn to bylo asi 7 km. ,, Mohla bych tam být asi za hodinu. Výborně." propočítávala si Salea cestu. Ve městě se potřebovala zastavit u jednoho známého kováře a poradit se s ním.

K městu skutečně dorazila asi za hodinu. Sesedla z Andelaie a po kameny vydlážděné cestě šla pěšky. Po obou stranách hlavní cesty se táhly všechny možné obchody s nejrůznějšími věcmi a nářadími. Salea však mířila jen k jedinému stavení na kraji cesty. Už z dálky slyšela silné ale zároveň jemné údery kladiva do kovu. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř.

,, Jene?"

,, Saleo! Jsem tak rád, že tě vidím! Co tě k nám přivádí?" ptal se mladý učeň, který vypadal velmi potěšeně, že Saleu znovu vidí po tak dlouhé době.

,, Rozhodla jsem se, že se tu za vámi na chvilku zastavím. Odpočinu si a dám pauzu i svému koni." usmála se. Jen se vůbec nezměnil. Od doby, co ho viděla naposledy uběhlo už mnoho týdnů.

,, Výborně. Dám tvému koni napít a ty jdi za kovářem. On ti dá jídlo a určitě bude chtít slyšet, co tu děláš."

Salea teda šla za starým kovářem. Slyšela ho, jak něco dělá v kuchyni. Odtamtud se linula příjemná vůně buchet a čerstvě pečeného domácího chleba. Vyšla po schodech a už byla v malé kuchyňce.

,, Kováři?"

,, Koho to pak u nás vidím?Saleo! Tak dlouho ses u nás nezastavila!"

,, Ano, je to dlouho. Jsem ráda, že jsem zase tady. Potřebuji se trochu najíst, prosím a potom ti řeknu, co jsem prožila od té doby, co jsem utekla ze zámku!"

,, Dobře, dobře! Už se ti nesou buchtičky a krajíc čerstvého chleba." přiběhl kovář s tácem jídla.

,, Díky moc!"

Po jídle mu Salea vyprávěla, jak utekla. O mrazivé noci, o výstražném houkání sovy, o požáru a podrobně mu popisovala cestu, kudy šla. Kovář jí na oplátku vyprávěl, jaké se kvůli jejímu útěku strhlo pozdvižení. Že většina cest je hlídaných a že je velmi nebezpečné se venku potulovat po setmění.

Večer se Salea rozhodla, že tu přečká noc a vyrazí brzy ráno za svítání. Ráno se probudila, bylo ještě dost brzo. Nasnídala se a chystala se k odjezdu, kdežto najednou se z povzdálí ozvaly rozjařené hlasy. ,, Našli jsme ji! Určitě je tu! Nějaká ženská povídala, že ji v tomhle městě viděla! "

Salea se snažila nepanikařit. Byla velmi rozrušená, že se ani nerozloučila s Jenem a se starým kovářem, sbalila si všechny věci, osedlala Andelaie a vyrazila na cestu. Jenomže nebyla dost rychlá, takže ji stráže viděli! ,, Koukejte, támhle je! Utíká nám! Musíme jí chytit!" volal jeden z nich.

Andelaie vycítila nebezpečí, a tak se dala na zběsilý útěk přes město k Pohoří Kamzíků. Salea tam měla namířeno, ale oklikou, aby ji nevidělo mnoho vesničanů, ale teď mohla být sotva nenápadná, když jela tryskem přes celé město a za ní se hnala banda ozbrojených rytířů!

Snažila se alespoň trochu rozumně uvažovat. ,, Nemůžu přece jet tak rychle. Ještě mě odvedou v okovech za překročení povolené rychlosti. To by byl pěkný titulek do Venkovských zpráv : Princezna utekla a teď je ve vězení za překročení povolené rychlosti ve vesnici!" usmála se nad tou představou.

Salea se tedy snažila zpomalit, ale hrůza, že by ji chytli jí naháněla hrůzu. Odbočila do malé uličky a doufala, že ji nikdo neviděl. Když viděla, jak se stráže nechali napálit a jeli po hlavní cestě dál, tak vyjela z uličky a nasměrovala Andelaie k louce a k Pohoří Kamzíků.

Věděla, že stráže setřásla, ale byla si jistá, že ji nepřestanou následovat, dokud ji nechytí. Přesvědčila se také, že nemůže důvěřovat nikomu z vesničanů, protože ti by byli schopni ji jen kvůli penězům udat. Na její chycení byla totiž vypsána odměna 100 zlatých pro toho, kdo ji najde.

☼☼☼

Ještě ten den večer se umyla a podívala se na dorůstající měsíc ... ,, Má to vůbec cenu? Jaká je pravděpodobnost, že jim uteču? A co bude potom? Nebyla si jistá, co má vlastně dělat. Její jedinou šancí bylo najít někoho, koho by milovala a on ji. To jedině by ji mohlo uchránit před svatbou s princem Daidenem, kterého upřímně nesnášela. Jenomže, kdyby se nikdo takový nenašel, tak by si ho musela vzít a to by snad raději dobrovolně zemřela než tohle!

S těmito zlými myšlenkami usnula klidným a hlubokým spánkem .......