1. kapitola - Na parket!

Nová povídka, prakticky a doslova ze života. Omezení není žádné, snad jen občasná romantika :c) Myslím, že obsah pochopíte. Doufám, že se bude líbit a prosím o komentíky a hodnocení :c)

1. kapitola – Na parket!

Stála jsem tam a nervózně si pohrávala s rukama. Prohlížela jsem si okolní páry či hloučky a přitom na půl ucha poslouchala, co si povídají mé kamarádky. Z tanečního sálu se ozvalo zvonění ohlašující začátek dnešního plesu.

,,Dámy a pánové, tanečníci a tanečnice...," začal nás originálně vítat pořadatel plesu, což byl mimochodem náš taneční mistr. Tohle formální uvítání bylo sice milé, ale všichni tančící stejně čekali na jedinou důležitou větu: ,,Pánové, zadejte se!"

Všichni tanečníci se dali do pohybu a všechny tanečnice rázem nasadily okouzlující, a někdy až nepřirozený, úsměv. Já jsem, stejně jako ony, doufala, že si ke mně najde cestičku nějaký hezký a schopný tanečník, a proto byl můj úsměv snad ten nejširší, co jsem kdy vykouzlila. Stála jsem tam, a čekala, ale bohužel mě všichni kluci jaksi míjeli a hrnuli se k jiným. Na konci zadávání jsem zůstala jediná nezadaná. Rozhlížela jsem se a když jsem zjistila, že jsem zůstala sama, první vteřinu mi bylo do pláče. Pak jsem si ale vzpomněla na naše taneční lekce a šla se postavit do rohu parketu s tím, že po úvodním waltzu někoho vystřídám.

Najednou jsem však uviděla, jak ke mně míří starší kluk s napřaženou rukou.

,,Smím prosit?"