Po velmi velmi a ještě jednou velmi dlouhé době přidávám 4. a zároveň (před epilogem) poslední kapitolu povídky Láska na druhý pohled. Pokud jsou tu ještě nějací čtenáři, kteří mají zájem si kapitolku přečíst, doporučuju připomenout si děj předchozích kapitol, jelikož chápu, že od jejich zveřejnění uběhlo mraky času. Hezké čtení ;c)

Varování: Prosím berte ohled na to, že předchozí kapitoly byly napsány v roce 2009-2010.

4. kapitola – Nerozhodné rozhodnutí

Běžel jsem... Kolem byla jen pustina a ohromný vichr, jehož pařáty mi rvaly vlasy. Nemohl jsem se nadechnou a mé tělo bylo jako v ohni. Podlomila se mi kolena a já padal a padal a padal... ztracen v bezvědomí. Najednou ke mně vítr zanesl nový zvuk. Ten zvuk se sem tak moc nehodil, že mě probral z té letargie. Vytřeštil jsem oči. Dětský pláč!

,,Dýchá!" vykřikla Leanna a objala madame Pomfreyovou. Vzala žínku a začala Snapeovi otírat vlhké čelo a maličko se pousmála.

,,Ještě nemáme vyhráno," pokývala rozvážně hlavou ošetřovatelka. ,,Příštích pár hodin bude rozhodujících. Teď si jděte odpočinout, kdyby něco, zavolám vás."

Leanna byla velmi unavená, ale zároveň se cítila moc dobře. Vypadalo to, že Snape bude v pořádku a to bylo hlavní.

Odešla na kolej, lehla si na postel a v minutě spala.

Probudila se za tři hodiny. Její první myšlenky patřily děťátku a potom Snapeovi. Stále se cítila zvláštně, když si ho přestavila jako otce svého dítěte. Měla z toho velmi podivný pocit v břiše a nevěděla, jak si to vyložit. Nakonec těch úvah zanechala a šla se podívat na ošetřovnu.

Kolem jeho lůžka byly opět zatažené závěsy. Madame Leannu ujistila, že Snapeův stav již není kritický, ale že ho zatím nebude budit. Prý až se na to bude cítit, probudí se sám.

Příštích několik dní byl Snape stále v bezvědomí, ale jeho fyzický stav se zlepšoval. Leanna za ním každý den chodila a nejprve mu jen otírala čelo houbičkou a později pomáhala Madame Pomfreyové s mytím celého jeho těla. Často sedávala u lůžka a držela ho za ruku. Nevěděla, kdy nastal ten přelom, ale něco se v ní obrátilo a ona zjistila, že jí s ním je dobře. Doufala, že se co nejdřív probere.

Znovu jsem utíkal... nechápal jsem, co mě tak děsí, ale věděl jsem, že jen musím běžet dál. Zakopával jsem o kořeny, které se mi najednou postavily do cesty a odháněl jsem dotěrné netvory podobné netopýrům, kteří vydávali ohlušující skřeky. Najednou celý prostor prořízl dětský pláč. Vyděsil mě, i když jsem ho neslyšel poprvé, ale tentokrát se mi zdálo, že se přibližuje. Vyběhl jsem na vrchol pahorku a tam jsem spatřil dřevěnou kolébku. Bál jsem se podívat dovnitř, ale zvědavost předčila strach a nahlédl jsem do nitra kolébky. Na bílé peřince leželo dítě, malé mimino, a brečelo, jako by ho na nože bral. Ale pak mě uvidělo a jeho pláč ustal. Dívalo se na mě a najednou ke mně vztáhlo ručičky. Necítil jsem strach, jen touhu je sevřít ve svých a ochránit tohle malé tělíčko před nepřízní světa okolo. Ale než jsem se ho dotkl, udeřil ze shora blesk a zasáhl místo, kde jsme stáli. Nestihl jsem vykřiknout...jako by se mé srdce rozlomilo vedví...

Severus otevřel oči. Viděl rozmazaně a v hlavě měl hrozný zmatek. Nechápal, kde je ani co se stalo. Pak nad sebou uviděl něčí tvář a začal poznávat. Brumbál se usmíval a něco říkal. Severusovi jeho slova nedávala smysl a tak to nechal být. Cítil na svém obličeji vlhkou stopu po namočené houbičce a zajímalo ho, kdo ho otírá. Podíval se a v jeho výrazu se zračilo překvapení. Leanna se na něj zamračila a čekala, co udělá. Když na sebe stále bez hnutí zírali, promluvil Brumbál jako první.

,,Severusi! Jsme tak rádi, že jsi opět mezi námi. Pamatuješ si něco? Víš, co se stalo, když jsi odešel za Voldemortem?"
,,Ona o tom ví?" zachraptěl Snape, který se divil, že Brumbál jen tak bez obav mluví před Writhenovou o Voldemortovi a ona vypadá, jako by věděla, o co jde. Stále si nic nedával dohromady.
,,Ano, musel jsem slečně Writhenové vysvětlit, kam jsi odešel a proč jsi se vrátil v takovém stavu.
,,V jakém stavu? Co se stalo?"
,,Na to se ptáme my, Severusi." Brumbál se usmál.
,,Když jsme se domluvili, že dáte vědět Řádu, tak jsme se taky mohli zamyslet nad důsledky. Pán zla zuřil a já jsem byl zrovna po ruce..." vzpomínal Severus. Všechno se mu začínalo vybavovat. Ale rozbolela ho z toho hlava, a tak zase zavřel oči.
,,Dobrá. Necháme tě odpočívat," přikývl Brumbál. Mrkl na Leannu a opustil ošetřovnu.

Leanna také odešla a procházela se hradem. Byla zmatená. Zpočátku měla na Snapea strašný vztek, ale ten byl vystřídán strachem o něj. Do všeho se pletly city, kterým nerozuměla. Nechápala, proč se jí dotklo, že na ni nepromluvil, když se probral. Cítila se trochu uražená, že komunikoval jenom s Brumbálem a jí se na nic nezeptal. Mohla mu to přeci vysvětlit sama! Vlastně byla ráda, že už se probral, protože se budou moci domluvit. Až se plně uzdraví, tak bude všechno jako dřív. Jenomže... no právě! Jako dřív – nekompromisní, nepříjemný a nadevše hrdý Snape nebude ochotný se s ní domluvit, co dál. Protože ani ona nevěděla, co chce.

Došla do společenky a usedla do křesla. Byla unavená a pohlédla do plápolajícího krbu. Ten pohled byl tak uklidňující...

,,ACH!" Leanna se s přidušeným výkřikem narovnala. Ve společence nikdo nebyl, takže muselo být něco po půlnoci. Ale ona nebyla unavená, i spánek v nepohodlném křesle jí pomohl odpočinout si a uvědomit si. Věděla, co musí udělat. Spánek jí dodal energii a hlavně odvahu. Musí s ním mluvit. Hned!

Seběhla po schodech dolů a ocitla se v liduprázdné Vstupní síni, tam poprvé zaváhala, jestli je dobrý nápad za ním chodit. Uvědomila si však, že kdyby tam teď nešla, nejspíš by se už nikdy nedomluvili.

Opatrně otevřela dveře ošetřovny a nakoukla dovnitř. Malinká část v ní zadoufala, že by Snape mohl třeba spát, ale on byl vzhůru a když uslyšel potichoučké vrznutí dveří, zvedl hlavu a všiml si jí. Nebyl překvapený, čekal, že přijde, ale nedokázal odhadnout, jak se k němu zachová.
Když Leanna uviděla Snapeův kamenný pohled, dodala si odvahy a došla k jeho lůžku. Dívali se na sebe, neschopni jakkoliv se pohnout. Nakonec to Leanna nevydržela.

,,Jak vám je?" zeptala se odměřeně na první otázku, která ji napadla.
Severus zaváhal. ,,Lépe než bych byl čekal," opatrně volil slova.
,,Co jste si myslel, když jste tam šel?" najednou vypálila Leanna. Nebyla schopná se udržet, vztek se v ní zase začal vařit.
,,Jak to myslíte? Máte dojem, že jsem se tam šel jen tak vybavovat?" vyjel na ni Snape.
,,Ne, mám dojem, že jste si vůbec neuvědomil, že tím ohrožujete svůj život a tím i budoucnost našeho dítěte!" zaječela na něj.
,,Uvědomujete si vůbec, co říkáte? Myslel jsem, že vám Brumbál vysvětlil, jak se situace má, ale nejspíš jste nepochopila pointu. Je – to – má – práce!" V poslední větě zdůraznil každé slovo zvlášť.

Leanna na něj nenávistně zírala, ale v duši nenávist necítila, ta už ji dávno opustila. Od té doby, co zjistila, že čeká malé, měla úplně jiné pocity než kdy dřív. Sice Severuse nenáviděla za to, že to všechno způsobil, že jí tak ublížil, na druhou stranu se v ní ale zrodila láska k tomu dítěti, kterému byl Severus otcem. Všechny city v ní byly smíchané a propletené. Nevyznala se v nich, ani v sobě samé, ale už delší dobu věděla, že chce, aby její dítě mělo úplnou rodinu. Nedokázala říct, jak by na něco takového Severus reagoval, ale ona měla touhu to zkusit. Představa, že by spolu mohli žít jí přišla naprosto iracionální, jenomže jiné řešení neexistovalo. Proč to tedy alespoň nezkusit?

Zamrkala. Do očí se jí nahrnuly slzy. Otočila se k jeho lůžku zády a se zavřenýma očima všechno ještě jednou zvážila. Nakonec na něj znovu pohlédla, v očích sebejistotu se špetkou bolesti.
,,Chci, aby moje – ne - naše dítě mělo úplnou rodinu. Chci," zaváhala, ,,abychom spolu vycházeli."

Kdyby si Severus nedával takovou dlouhou dobu práci s udržováním kamenného výrazu, nejspíš by teď sbíral spodní čelist z podlahy. Takhle jen zalapal po dechu, takovýhle přístup od ní nečekal.
,,A jak byste si to představovala, slečno? Že spolu budeme randit a užívat si, a pak až se vám to narodí, budeme spolu žít jako mamka s taťkou?" pokusil se znovu najít ztracenou rovnováhu.

Mlčela.

Chvíli bylo ticho. Severus se mezitím pohroužil do svých nejtemnějších myšlenek. Nebyl schopný představit si je dva jako spokojený pár. Taková myšlenka mu přišla absurdní. Jenomže najednou ho něco uvnitř šťouchlo, jako by mu to chtělo říct, aby se zamyslel, vážně zamyslel. Severus sesbíral všechny zbytky rozumu a přiznal si pravdu. Ne, že by po dětech zrovna dvakrát toužil, ale když už si jedno takovým způsobem přivedl do života, bylo potřeba, aby se o něj postaral. V jeho duši se dostala na povrch dlouho skrytá část. Otcovství. Pocítil touhu se o to malé starat a zároveň dávat pozor i na jeho matku, na Leannu. Byly to pro něj úplně nové pocity, nechápal je, ale přijal je takové, jaké jsou.

,,Myslím, že vám dlužím omluvu. Za... za všechno, co se doposud stalo." Sklonil hlavu v náznaku pokory. ,,Přiznám se, že v tuhle chvíli netuším, jak bychom se měli správně zachovat."

Leanna přikývla a jako náznak smíru si sedla na vedlejší postel. Řešení jejich problému bylo složité, ale verdikt nechala na Severusovi. Hodila mu záchranný kruh a bylo na něm, jestli ho přijme.

- pokračování příště :c)